Co mě dělá šťastnou

Ahoj!

Když už tak v tom životě hledám štěstí, napadlo mě sepsat, co mi to štěstí vlastně přináší. Většinu života jsem byla spíše negativní člověk. Pořád to ve mě docela je, ale poslední dobou se snažím vidět věci v lepším světle. Začala jsem si víc všímat drobných radostí života a toho, jak se kdy cítím. Ono totiž být šťastný není v tom, že potřebujete velké skvělé události, které vás udělají šťastnými. Jde o to, vidět všechny ty drobné radosti, které rozjasňují náš život. Sama jsem to hrozně dlouho neviděla a byla většinu času v depresi a nešťastná. I Teď je pořád spousta věcí, které mě trápí a nejsem s nimi spokojená, ale rozhodně už si nemyslím, že bych byla věčně v depresi.  Naopak myslím, že pomalu pracuju na tom, mít lepší náladu a cítit se líp. Tak třeba to někomu pomůže si uvědomit, že není třeba hnát se za povýšením, větším platem, nebo zhubnutím 15 kilo, aby člověk mohl být "konečně šťastný".

Tak tedy pojďme na to. Šťastnou mě dělá...

- ranní procházka s mojí prdelkou Mandy (ségry pes, kterého jsem začala pravidelně venčit já). Ať už je to brzy ráno, kdy pozoruju krásné ranní nebe a užívám si, že kolem nejsou lidi, nebo o víkend v 10 dopoledne, kdy házím míčky, klacíky, šišky a co mi přijde pod ruku.

- procházky, hlavně když je venku příjemně. Trochu se to pojí s tréninky, protože z nich pokaždé chodím pěšky. Cestou si můžu přemýšlet, poslouchat hudbu, koukat se po okolí, užívat si pohled na nebe a prostě se nechat unášet příjemným počasím.

- slunce! Platí to jak pro výše zmíněné procházky, ale i jen tak, když jsem doma. Jako všem, slunce mi prostě dodává energie a chuť pustit se do práce. Stačí pak mít doma otevřené okno, nechat proudit svěží vítr a teplo a hned je ideální prostředí pro cokoliv, co chce člověk dělat.
- prostě být venku. Teoreticky by se tímto daly shrnout předchozí dva body. Úplně nejradši mám, když můžu sedět u stolku na zahradě a tam si pracovat. Bohužel už teď takovou možnost nemám, ale opravdu jsem to milovala. A když je příležitost, ráda toho vždycky využiju. I na práci i na lenošení.

- nakupování jídla. Baví mě oběhnout si Lidl a Kaufland a vybrat si tam ty svoje (povětšinou) zdravé ňamky. Vím, že si z toho později budu moct uvařit kvalitní oběd, nebo připravit mňamkovou ovocnou snídani.

- taky vaření/pečení, když mám na to dost času. Není nic lepšího, než si v neděli ráno udělat svojí banánovou kaši, na kterou naházím kupu různého ovoce, smetanový jogurt, oříšky, arašídové máslo a tak dál. Nebo když do pánve naházím maso, různou zeleninu, semínka, omáčku a prostě mi z toho něco vypadne. A nebo třeba jen tousty s avokádovou pomazánkou a rajčaty 💚 Taky mě těší ten pocit, když jsem po dobrém jídle dlouho sytá, není mi po něm špatně ani těžko a nemám hned hlad.

- tréninky. Crossfit mi prostě v 99% případech zvedne náladu. Občas mám fakt špatnou náladu a ten trénink mě ještě dorazí, ale ve většině případů, odcházím naopak šťastná, div si neposkakuju. Tam totiž zapomenu na všechny starosti světa. A když se do toho ještě povede kvalitní výkon, tak je to o to lepší!

- hudba. Prostě miluju hudbu. Krásně mi psychicky pomáhá a občas mám pocit, že skoro i fyzicky. Protože občas opravdu cítím, jak mě doslova nabíjí energií.

- cestování. Ani ne tak ta cílová destinace, jako spíš ta cesta. Ráda někam jezdím. Pojí to v sobě totiž spoustu věcí z výše zmíněného seznamu. Sednu si k oknu, můžu se kochat venkovní krajinou, poslouchat hudbu, přemýšlet si nad životem, užívat si slunce....

Jeden příklad za všechny - třeba zrovna včera. V práci jsem jela pár zastávek tramvají vyzvednout poštu. Venku bylo hezky, mohla jsem si poslouchat hudbu. Po práci jsem se těšila na trénink, takže jsem šla vesele z práce. Cestou busem jsem si četla a když jsem zvedla hlavu, zaujal mě nádherný západ slunce, který zbarvil oblohu do růžovo-modro-fialova. Celou cestu jsem mezi čtením po očku pokukovala po té nádheře venku. Trénink byl jeden z nejlepších, co se mi kdy povedl. Opravdu jsem posouvala své hranice a byla z toho šťastná. Domů jsem si skoro hopsala. Pokud bych neměla křeče v lýtkách, které mě trápí už týden, určitě bych si hopkala.

Nemůžu říct, že tohle je vše, protože to rozhodně není vše. Což mě samotnou překvapuje, že píšu. Koncem minulého roku jsem se každý den probouzela s myšlenkou "jak tenhle den proboha přežiju?" Teď se probouzím připravená na každý den.