Moje cesta ke sportu I.

Přesně za 20 dní to bude rok, co jsem začala dělat Crossfit. Myslím, že většina crossfiťáků přešla z jiného sportu, nebo prostě sportují celý život. U mě to tak ale úplně nebylo. Takže předtím, než napíšu takový výroční článek o mém nynějším milovaném sportu, ráda bych vám trochu představila svůj život "před".  Je to pro mě poměrně důležité sdílet, protože by mě nikdo nenapadlo, že já, gaučový povaleč, se stanu milovníkem a vyznavačem sportu. Proto pokud si ani vy o sobě nyní nemyslíte, že by z vás kdy mohl být sportovec, opravdu to není pravda. Může jím být naprosto každý.

Tak tedy...

Myslím, že úplně první, k čemu jsem se dostala, byl tenis. To mi bylo ještě málo, třeba tak kolem osmi. Máma totiž hrála, ségra s ní a mě pak braly s sebou. Většinou jsem běhala po kurtu a sbírala míčky do toho super díratého košíku, kam se ten míček jedním tím očkem nacpal. Také jsem někdy sama zkoušela hrát, ale nikdy mi to nešlo. Jediné, co si pamatuju je, že mi trenér pořád akorát říkal, že dělám tohle a tamto špatně. Co vám budu povídat, moc dlouho jsem u toho nezůstala.

Kapitola číslo dvě byla, když mě rodiče dali na jiu-jitsu. To mi bylo asi tak dvanáct. Chodila jsem tam cca půl roku, ale mě prostě bojové sporty moc neberou. Už si upřímně ani nepamatuju, co se tam dělo. Jenom vím, že jsem to prostě za půl roku odpískala. A pak mě rodiče už radši nechali být.

Další zvrat nastal, když mi bylo tuším 16. Začala jsem chodit do posilovny a cvičit na strojích (samozřejmě jsem tomu absolutně nerozuměla). Chodila jsem se ségrou, i sama. Vydrželo mi to asi tak tři měsíce tuším.

Poté přišel rok 2015 a tady už to pomalu, pomaloučku začne nabírat obrysy mého zájmu o sport. To jsem takhle zase jednou přemýšlela, co bych mohla zkusit a přišla jsem na pole dance. Na začátku jsem si u toho připadala jak úplný idiot, ale postupem času se to pilovalo a mě to opravdu bavilo. Jenomže čím přicházely těžší prvky, tím jsem byla víc a víc pozadu. Samozřejmě se člověk nemá srovnávat, ale když trenérka řekne "tenhle trik je těžký, nic si z toho nedělejte, když ho na poprvé nezvládnete" a všechny holky, kromě vás ho udělají na poprvé a vy to dřete tři měsíce... No není to úplně příjemné. Nicméně dřela jsem dál.

Jenže takhle jednou v lednu jsem trénovala a trénovala jeden cvik, až jsem si pohmoždila levou ruku. "Léčila" jsem to asi tak 3 měsíce. Původně si mysleli, že je to zánět šlach, ale ukázalo se, že mi nesedí šlacha na kosti (nebo co já tomu doteď nerozumím), a že prostě při zátěži té ruky mě to bude bolet. No během toho, co jsem nemohla cvičit jsem měla docela deprese (samozřejmě ne klinické, ale opravdu jsem byla většinu dnů nešťastná). Po těch tedy asi třech čtyřech měsících jsem se k pole dancu vrátila. Některé druhy úchopů mě ale bolely a pořád jsem z hodin odcházela spíš smutná, že mi to prostě nejde. A když se poté ještě začala trénovat choreografie na novoroční vystoupení, kterou jsem díky svým problémům nezvládala,  bylo to pro mě úplné dno...

Pole dance jsem dělala cca rok mezi roky 2015-2016 

Během hodin pole dancu, jsem se na podzim 2016 začala účastnit hodin gymnastiky. Vždycky jsem obdivovala pružné lidi, kteří umějí dělat hvězdy a přemety a další všelijaké akrobatické prvky. Chtěla jsem to také umět (a stále chci!), tak jsem se přihlásila. Trénovali jsme dlouho stojku, poté hvězdu, prokládali jsme to tréninkem L-sitů (zvednutí se na rukou ze sedu s nataženými nohami), což jde doteď mimo mě, také se dělala stojka ze sedu (zaboha si nemůžu vzpomenout, jak se tomu odborně říká) a nakonec se začaly cvičit přemety (já teda skončila někde u těch stojek). A abych nezapomněla! Také jsme trénovali piruety a skoky.  Nakonec jsme v lednu 2017 měly s holkama vystoupení na novoročním večírku.  Když se na něj znovu dívám, vidím trochu slona v porcelánu. Elegance bohužel nikdy nebyla úplně mojí předností. A tímhle tedy skončila pro změnu i moje éra gymnastiky. 

Zde se můžete podívat na naše vystoupení, já jsem ta, co se kutálí doprava mezi sloupy

Co bylo dál, když jsem skončila s těmito sporty, vám povím příště!