Genie the Seeker

Na odlehčení všeho toho stresu jsem se rozhodla zužitkovat staré banány a upéct banánovou bábovku. Jsem pořád v jednom kole a dnes jsem se dostala domů z prezentace dřív, než jsem myslela, tak jsem se rozhodla odměnit se nějakou mlskou. A abyste se případně mohli odměnit i vy (a já bych měla článek, než budu referovat o škole a všem ostatním), podělím se o recept. Předem upozorňuji, že jsem nedávala jedlou sodu/kypřící prášek, takže je taková zaprclá (to je označení...). Suroviny: 2 banány 2 vejce 200 g ovesných vloček (já namixovala 100g vloček a 100g celozrnné špaldovky) 300 ml mléka 40 g kokosu 1 odměrka (10 g) proteinu 250 g tvarohu Postup: Postup je velmi prostý. Vezmeme si všechny ingredience a smícháme je dohromady. Nicméně doporučuji si jako první rozmačkat banány (což mě samozřejmě nenapadlo), a poté přimíchat zbytek. Silikonovou formu na bábovku jsem pro jistotu vymastila trochou kokosového oleje, nalila to tam a dala péct na 200° na 25 minut. Upozornění č. 2

Slíbila jsem vám poreferovat o nové stáži a Erasmu, ale na to vás nechám přece jen ještě čekat o týden dýl. Mezitím mám trochu jinačí problémy... Ačkoliv již nejsem na VŠE, což byl jeden velký stres, stejně se mi podařilo dostat se pod tlak, který mě začíná ničit. Doteď jsem se se vším celkem vypořádávala v pohodě, ale teď už se mi to zase nějak začíná vymykat z ruky. Mám pocit, že na mě všechno padá a že už je to prostě moc. Hlavně si tak říkám, že celé vánoční prázdniny jsem dělala titulky do studentských aktivit (mimochodem mi je ani neuznali, že údajně nesedí), celý zbytek lednového volna jsem psala seminárku a teď se budu celé velikonoční prázdniny učit. Upřímně, opravdu mě to už přestává bavit. Je teď hlavně takové období, kde se mi začínají točit všelijaké deadliny a ačkoliv nejsou nijak za sebou, to, že o nich prostě vím, mě stresuje. Jak říká staré dobré meme " I'm like pre-stressed stressed, like I'm stressed about the stress that I will be stressed out about

Před necelými dvěma týdny jsem tu psala o tom, že nemám ráda svoji práci. Ani jsem nedoufala, že to budu moct napsat tak brzy (i když mi to v té práci připadalo jako tisíc let), že se mi snad konečně poštěstilo. Můžu říct, že pokaždé, když jsem si našla práci, tak to prostě byla katastrofa. Informační centrum pro mládež - nuda a žádná práce, Escape game -  nuda a hrozný kolektiv, Media partner manažer - šílený šéf s nereálnými požadavky, Crest -  ubíjející nudná práce a teď stavební firma - ubíjející nudná práce a ještě k tomu nic moc kolektiv. Samozřejmě každá ta práce mi něco dala, protože každá zkušenost se počítá. Nicméně já jsem vždycky doufala, že naleznu něco, kde konečně budu moct ukázat, co ve mně je. Ne že budu sedět za stolem a tvářit se, že pracuju. Ne že budu stát u kopírky a skenovat hromady faktur. Ne že budu každý den vyhledávat dokola ta samá klíčová slova a zatrhávat je červeně. Jenže žádná z těch skvělých pracovních nabídek, po kterých jsem toužila, mi nikdy nevyšl